"Rodina, do které jsem se narodil, reprezentuje typický vzorek italské společnosti: produkt křížení, produkt sjednocené Itálie. Můj otec pocházel ze staré šlechtické rodiny z Romagne, moje matka naopak z rodiný frulánských zemědělců, kteří se časem a po malých krůčcích dopracovali k maloměstskému způsobu života. Strana matčina otce vlastnila palírnu. Matka mé matky byla z Piemontu, což jí ovšem nebránilo mít stejná pouta k Sicílii jako ke Kampánii."

"Udělali ze mě nomáda. Procházel jsem jedním tábořištěm za druhým, neměl jsem stabilní zázemí." 

"Večery jsem prožíval v hrůzném očekávání večeře, věděl jsem že můžu očekávat scény... byla ve mně původní odtažitost ve vztahu k matce, která mi způsobila dětskou neurózu. Tato neuróza mě učinila neklidným způsobem, který v každém momentě zpochybňoval mou existenci ve světě..."Při porodu mého bratra jsem počal cítit pálení v očích. Otec mě znehybnil u kuchyňského stolu, prsty mi otevřel oči a nalil do nich kapky. Od tohoto symbolického momentu jsem ho přestal milovat." 

"Vyprávěla mi příběhy, pohádky, četla mi je. Má matka byla mým Sokratem. Její pohled na svět byl jistě idealizovaný a idealistický. Ona doopravdy věří na hrdinství, dobročinnost, na soucit a šlechetnost. To všechno jsem absorboval způsobem přímo patologickým."

Postupuje ze základní školy na gymnázium v Coneglianu. 

"Stalo se to v Bellunu, bylo mi něco přes tři roky. Kluci, kteří si hráli naproti našemu domu v parku, nejvíce mě na nich zarážely nohy, především vnitřní kolenní oblouk jehož ohybem se v běhu nervy protahují velice elegantním a násilným způsobem zároveň. Ty živé nervy mi byly symbolem života, který mě teprve čekal: ti běžící mladíci představovali tu velkou bytost. Dnes vím, jak naléhavý byl tento smyslový zážitek. Když ho znovu prožívám, cítím s jistotou v útrobách rozněžnění, svíravost a prudkost touhy zároveň. Je to pocit nedostižnosti a tělesnosti zároveň - pocit, pro který ještě nebylo vynalezeno slovo. Já jsem ho tehdy vymyslel a bylo to - 'teta veleta'. Dyž jsem tehdy pozoroval ty nohy ve víru hry, říkal jsem si, že cítím 'teta veleta', něco jako podráždění pokušení a zahanbení.

"Mé mládí končí ve třinácti letech. Jako pro všechny: třináctý rok je stářím dětství, je to moment veliké moudrosti. Bylo to radostné období mého života. Začínalo léto roku 1934. Končilo jedno období, uzavírala se jedna zkušenost a já byl připraven začít další. Dny které létu ´34 předcházely patřily k nejkrásnějším a nejslavnějším v mém životě."

"Fašismus netoleroval nářečí, známky iracionální jednoty krajiny, kde jsem se narodil, tak nepřijatelné skutečnosti pro nacionalistická srdce". 

Návrat do Casarsy znamená v době studií pro Pasoliniho návrat do míst prožitého štěstí. Píše v dopise Sylvaně Ottieri z dubna 1947: 

"To, že byla svatá sobota, byla maličkost, která mě nechávala chladným. Kdybys viděla ty barvy horizontu a venkova! Když vlak zastavil v Sacile, v hlubokém tichu jsem znovu uslyšel zvony. Tam za nádražím v Sacile stoupala do krajiny silnice, o které nevím, jestli jsem po ní v dětství chodil, nebo se mi to jen zdálo." 

"Co se zdraví týče, není to špatné, spíš lepší. Co do morálky taky, když je všude klid, tedy zřídka. A nakonec: mnoho strachu. Strach že tam zůstaneš, rozumíš, Ricco? A nejen já, ale mnozí další. Jsme všichni odevzdáni osudu, ubozí, nazí muži. 
...nevím, jestli se ještě uvidíme, všechno tady páchne smrtí, koncem, zastřelením. Všude smrad z výstřelů, vše je na zvracení, když si uvědomíš, kdo všechno kadí na této téhle zemi. Chtěl bych na ni naplivat, na tu hlupačku, která dál plodí zelenou travičku, žluté a blankytné květinky a poupata na stromech." 

Rodina Pasolini se přestěhuje do Versutty, předměstí Casarsy, na místo méně ohrožené nálety spojenců a německými útoky. Tady učí žáky prvního ročníku gymnázia. 

Událost, která poznamená tyto roky, je smrt mladšího bratra Guida. Guido se nesmíří s nečinností ve Versuttě a rozhodne se zapojit do partizánského odboje. Pier Paolo ho doprovodí na nádraží, kde mu koupí lístek do Bologně, aby odvedli pozornost. Guido se přes Spilimbergo dostane do Pielunga, kde se připojí k odbojové skupině Ossoppo. Přijme bojové jmého Ermes, jméno Pier Paolova přítele Pariniho, nezvěstného kdesi v Rusku. 

Mezi odbojovými protifašistickými skupinami ve Friuli vznikají vnitřní neshody. Komunisti z garibaldinských brigád usilují o co nejrychlejší připojení Friuli k titovské Jugoslávii, zatímco brigáda Ossoppo zastává Friuli italskou. Guido žádá Pier Paola, aby ve svých článcích usilovně bránil postoje Osoppo. 

V únoru 1945 je Guido zabit spolu s velením divize. Vše se sběhlo v horské boudě v Porzu, stovce garibaldinců se povede díky lsti přiblížit k úkrytu Ossoppo a muže odzbrojit. Guidovi se i se zraněním povede uprchnout a ukrýt se u jedné selky. Ale i tam je garibaldisty nalezen a zabit. O oklonostech Guidovy smrti se rodina dovídá až po skončení války. Pasolini píše:

"Často myslím na ten kus cesty mezi Perzem a Musi, který toho strašného dne musel Guido ujít, a moje pocity propaluje nepopsatelná palčivá bělost sněhu a čisté nebe. A Guidova osoba je tak živá..." 

"Věc lze popsat několika slovy. Matka, bratr a já jsme byli odsunuti z Bologne do Friuli, do Casarsy. Bratr pokračoval ve studiích na průmyslovce, bylo mu devatenáct. Okamžitě vstoupil do odboje. Já, starší než on, jsem ho nakazil protifašistickým zápalem, s náruživostí katechumena, protože i já, ještě kluk, jsem se v posledních dvou letech začínal seznamovat s faktem, že svět, ve kterém jsem žil bez jakékoli perspektivy, byl směšný a absurdní. Přátelé komunisté z Pordenone (v té době jsem ještě nečetl Marxe a byl jsem liberál tíhnoucí ke straně Akce) vzali Guida do bojové akce. Pár měsíců nato odešel do hor. Graziánův edikt, který měl povolávat Guida do zbraně, byl pouhou zástěrkou pro uklidnění mé matky. Doprovodil jsem ho k vlaku, s jeho kufříkem, ve kterém v knížce s poezií měl revolver. Objali jsme se. Bylo to naposledy, co jsem ho viděl. 
V horách mezi Friuli a Jugoslávií bojuje Guido statečně po několik měsíců. Přidal se ke skupině Ossoppo, která operovala v oblasti Venezia-Giulia spolu s divizí Garibaldi. Byly to hrůzné dny. Moje mata tušila, že se Guido již nevrátí. Tolikrát mohl padnout do rukou fašistů a Němců, jeho velkorysost totiž nepřipoštěla ústupky ani kompromisy. A bylo mu souzeno umřít opravdu bolestným způsobem. 
Venezia Giulia se nachází na hranicích s Jugoslávií a v tom období Jugoslávie usilovala o připojení celého regionu, ne pouze té části, která jí doopravdy přináležela. Můj bratr, i když člen strany Akce, a vnitřne socialista (dnes by jistě stál po mém boku) se nemohl ztotožnit s myšlenkou, že by se region tak italský jako Friuli měl stát terčem jugoslávského nacionalizmu. Postavil se tomu a bojoval. V posledních měsících byla situace v horách Venezie-Giulie beznadějná. Jugoslávský odboj byl ještě víc než ten italský, komunistický. Takto si Guido udělal nepřátele z Titových lidí, mezi kterými bylo mnoho Italů, jejichž politické názory s nimi v podstatě sdílel, ale nemohl akceptovat momentální nacionalistickou politiku.
Zemřel způsobem, který nejde popsat bez bolesti v srdci. Býval by se mohl zachránit, ale pospíchal na pomoc svému veliteli a spolubojovníkům. Myslím, že neexistuje komunista, který by mohl zpochybnit skutky partyzána Guida Pasoliniho. Jsem na něj hrdý a je to vzpomínka na jeho velkorysost a přesvědčení, jež mě nutí pokračovat v cestě, kterou jsem nastoupil. To, že jeho smrt proběhla v tak komplexní a na pohled složité situaci, mě nikterak neuvádí do rozpaků. Pouze mi potvrzuje, že nic není jednoduché, nic se neděje bez utrpení a bez komplikací. A to, co je především důležité, je jasný úsudek, který zboří slova a konvence a zachází do hloubky věcí, k jejich nezcizitelné podstatě."

La livertat, l'Itaia
e quissa diu cual distin disperat
a ti volevin
dopu tant vivut e patit
ta quistu silensiu
Cuant qe i traditours ta li Baitis
a bagnavin di sanc zenerous la neif,
"Sçampa - a ti an dita - no sta torna' lassu'"
I ti podevis salvati, 
ma tu
i no ti às lassat bessòi
i tu cumpains a muri'.
"Sçampa, torna indavour"
I te podevis salvati
ma tu
i ti soso tornat lassu',
çaminant.
To mari, to pari, to fradi
lontans
cun dut il to passat e la to vita infinida,
in qel di' a no savevin
qe alc di pi' grant di lour
al ti clamava
cu'l to cour innosent.

"A tak skončil v Casarse, v novém druhu vězení a začala jeho dlouhá agonie, jež trvala dvanáct let." 

V tomto období se začíná politicky angažovat. V roce 1947 se stává členem italské komunistické strany (PCI) a začíná spolupracovat se stranickým týdeníkem "Boj a práce". Okolnosti Guidovy smrti samozřejmě komplikují jeho vstup do strany. 

Pasolini se všemi způsoby vyhýbal instrumentalizaci celé záležitosti, považoval vše za znevažování Guidovy památky. Pier Paolo musel svá rozhodnutí omlouvat především před otcem, který matku obviňoval z toho, že dovolila Guidovi stýkat se s těmi vyvrheli. 
Vstup do PCI představuje pro mladého básníka čin vyžadující notnou dávku odvahy, zamýšlel tímto obětovat hlubokou bolest a sounáležitost, kterou se svou rodinou prožíval, socialistickému ideálu plně sdílenému s tou frulánskou PC, která politicky inspirovala bratrovy vrahy. 

Pasolini se stává tajemníkem sekce San Giovanni di Casarsa, ale není obzvlášť dobře přijat, především komunistickými intelektuály, kteří užívají jazyk devatenáctého století, zatímco Pasolini mluví jazykem lidu bez zbytečné politické frazeologie. Mnohým se tento přístup zdá nevhodný, někteří podezírají Pasoliniho z nezájmu o reálný socializmus, z kosmopolitizmu a přehnaného souznění s maloměstskou kulturou. 

V tomto období se seznámí s malířem Zigainem. Jejich přátelství potrvá celý jeho život. 

Toto starnické období je jediným obdobím, kdy se Pasolini doopravdy věnoval politickému zápasu. Jedním z projevů byly manifesty a nápisy na zdech obviňující křesťanské demoktaty právě nastoupivší k moci. 

15. října 1949 je nahlášen u Karabiníků v Cordovanu pro zneužívání nezletilých. Je to začátek choulostivé a ponižující soudní tahanice, která provždy změní Pasoliniho život. 

Roky poté, píše v dopise Silvii Ottieri z Říma, kam se mezitím usadil, toto: 

"Nosím v sobě znamení Rimbaudovo, Campanovo, či dokonce Wildovo, ať už tomu tak chci nebo ne, ať už to jiní přijmou, nebo ne."

"BÁSNÍK PASOLINI VYLOUČEN ZE STRANY. 
Federace PCI v Pordenone nařídila dne 26. října vyloučení Dr. Pier Paola Pasoliniho z Casarsy pro nevhodný morální profil. Připomeňme si fakta, která předcházela tak těžkému disciplinárnímu opatření na účet básníka Pasoliniho, abychom ještě jednou odsoudili zhoubné vlivy jistých myšlenkových a filosofických proudů různých Gidů a Sartrů a podobných dekadentních básníků a literátů, kteří vystupují jako pokrokáři, ale ve skutečnosti představují nejzhoubnější aspekty měšťácké degenerace". 

"Uprchl jsem se svou matkou a kufrem a troškou radostí které se vyjevily falešnými vlakem pomalým jakoby nákladním friulskou nížinou pokrytou tenkou a pevnou vrstvou sněhu, mířili jsme do Říma, odešli jsme a zanechali otce vedle jeho kamínek pro chudé s jeho starým vojenským raglánem, s jeho strašnou zuřivostí nemocného cyrhózou s paranoidními syndromy, žil jsem stránku románu, jediného v mém životě, nakonec žil jsem poezií jako každý posedlý."

"Bylo to úděsné období mého života. Dorazil jsem do Říma z dalekého venkova, nezaměstnaný po několik let, všemi ignorován, stravován vnitřím strachem z toho, že nejsem, jak bych měl být, zaměstnán těžkým a komplikovaným studiem, neschopen napsat cokoli, než se opakovat ve změněném světě. Nechtěl bych se znovu narodit, abych nemusel znovu prožít těch několik let. 
První měsíce roku ´50 jsem pobýval v Římě se svou matkou. Můj otec přibyl dva roky poté a z Piazza Costaguti jsme se přestěhovali na Ponte Mamolo. Toho roku jsem začal psát Darmošlapy. Byl jsem nezaměstnaný, živořil v katastrofálních podmínkách. Nakonec jsem s pomocí abruzzského básníka Vittoria Clemente získal místo učitele v soukromé škole v Ciampinu za 25 tisíc lir měsíčně."

"Jedna věc, kterou nedokážu pochopit, je osud mé matky. Nemůžu se rozepisovat, mám hned slzy v očích. Našla si práci v jedné rodince (manželé s dvouletým děťátkem). Neumím popsat, jak prostě a statečně přijala svůj nový úděl. Navštěvuji ji každý den a chodím na procházku s malým, abych jí pomohl. Dělá všechno proto, aby vypadala šťastně a spokojeně. Včera jsem měl narozeniny, kdybys viděla, jak byla milá..." 

"Dva roky tvrdé práce, holého boje, a můj otec stále tam, ve své ubohé kuchyňce. S lokty na stole a hlavou opřenou o pěsti, nehybný, zlý, bolestný, vyplňoval prostor malého pokoje mohutným objemem umírajícího těla."

V těchto letech Pasolini posouvá mitizaci friulského venkova do rámce neuspořádaného římského předměstí, středobodu dějin, ze kterého vzchází bolestný proces růstu a rodí se mýtus římského podproletariátu.

"Jsou to dva nebo tři roky, co žiji ve světě, který má zcela cizí příchuť, cizí těleso definované v tomto světě, adaptuji se velice pomalu. Mezi ibsenovským a pascoliniánským (abychom si rozuměli) životem, všechno svaly, obrácené naruby jako rukavice, která se pokaždé rozprostře jako jedna z těch písniček, kterými jsem v mládí pohrdal, bez sentimentality, v lidských organismech skoro mechanicky  smyslových, kde se nepotkáváš s křesťanským chováním, odpuštěním, mírností... Egoismus nabývá zákonných, mužných forem [...]". 

Pasolini připravuje antologii poezie v nářečí, spolupracuje s časopisem "Paragone" Anna Banti a Roberto Longhi. Právě zde publikuje první verzi "Darmošlapů" (Ragazzi di vita). Angioletti ho přizve ke spolupráci v rádiu s literární sekcí spolu s Carlem Emiliem Gaddou, Leonem Piccionim a Giuliem Cartaneem. Namáhavé římské období je definitivně u konce.

V roce 1954 Pasolini ukončí svou učitelskou kariéru a přestěhuje se do římské čtvrti Monteverde Vecchio. Publikuje svou první důležitou sbírku básní v dialektu "La meglio gioventù".

V roce 1955 ho Atillio Bertolucci představí ve vydavatelství Garzanti, kde vzápětí publikuje Darmošlapy. Kniha má odbrovský úspěch u kritiky i čtenářů zároveň. Stanovisko oficiální kulturní obce Komunistické strany je však negativní. Kniha je označena za potřísněnou nechutným a mordibním vkusem, je odsouzena pro mrzkost, nespořádanost a nekalost. 

Předsednictvo vlády prostřednictvím tehdejšího ministra vnitra Tambroniho zahájí soudní spor s Pasolinim a Atiliem Garzantim. Proces je ukončen zproštěním viny, protože "skutek nebyl prokázán trestným" a kniha se po roce vrací na pulty knihkupectví. 

Pasolini se stane oblíbeným objektem zájmu bulvárních časopisů. Bývá obviňovám z činů na hranici grotesknosti: napomáhání při rvačkách a krádežích, ozbrojená loupež benzinové pumpy v San Felice Circeo a podobně. 

V roce 1957 Pasolini spolu se Sergiem Cittim, spolupracuje na Felliniho filmu "Cabirské noci" psaním dialogů v římském dialektu. Scénář podepisuje spolu s Bologninim, Rossim, Vancinim a Lizzanim, se kterým debutuje jako herec ve filmu "Hrbáč" (Il gobbo) z roku 1960.

V tomto období Pasolini spolupracuje c časopisem "Officina" ("Dílna") vedle Leonettiho, Roversiho, Romana a Scalia. V roce 1957 publikuje sbírku básní "Gramsciho popel" u Garzantiho a rok poté vychází u Longanesiho sbírka esejí "Vášeň a ideologie" (Passione e ideologia). V roce 1961 píše další sbírku básní "Náboženství mé doby" (La religione del mio tempo) .

V roce 1961 Pasolini natáčí jako scénárista a režisér svůj první film "Accattone". Snímek je zakázán mladistvým do 18 let a vzbudí mnoho polemik na benátském Bienále. V roce 1962 točí "Mamma Roma". V roce 1963 je episoda "la Ricotta" režírovaná Pasolinim včleněna do filmu RoGoPag, který je zabaven, a Pasolini je obviněn z hanobení státní církve. V roce 1964 točí "Evangelium podle Matouše" (Il Vangelo secondo Matteo), v roce 1965 film "Dravci a vrabci" (Uccellacci e uccellini), v roce 1967 "Odipius král" (Edipo re), v 1968 "Teorema", v 1969 "Vepřinec" (Porcile), v 1970 "Médea", mezi lety 70-74 "Trilogie života" ("Trilogia della vita") neboli "Decameron" (Il Decameron), "Canterburské povídky" (I racconti di Canterbury), "Kytice tisíce a jedné noci" (Il fiore delle Mille e una notte), jeho poslední film "Salo a 120 dní Sodomy" (Salò o le 120 giornate di Sodoma) je z roku 1975. 

Film mu umožnil mnoho zahraničních cest. V 1961 s Elsou Morante a Moraviem po Indii, v roce 62 Súdán a Keňa, v roce 1963 pak Ghana, Nigérie, Guinea, Izrael a Jordánsko, kde natočí důležitý dokument "Sopralloughi in Palestina".

V roce 1966 díky prezentaci filmů Accattone a Mamma Roma na festivalu v New Yorku letí poprvé do Ameriky, krajina a především New York samotný ho okouzlí. Přiznává Orianně Fallacci:

"Nikdy se mi nestalo, abych se takto zamiloval do nějaké krajiny. Kromě Afriky. Ale v Africe bych zůstal. Ano, Afrika je jako droga, kterou bereš, aby ses neumučil, zatímco v New Yorku bych musel bojovat, abych se nakonec umučil." 

V roce 1972 publikuje u Garzantiho své kritické promluvy z filmové oblasti, ve svazku "Heretický empirismus" (Empirismo eretico). 

V letech studentského odporu si vytvoří zvláštní pozici ve vztahu ke zbytku levicové kultury. Přijal sice a podporoval ideologické pohnutky studentů, zároveň však tvrdil, že jsou ještě antropologicky maloměšťáky, tudíž jsou, jako takoví, odsouzeni k neúspěchu vlastních revolucionářských pokusů. 

V roce 1968 stáhne svůj snímek "Teorema" ze soutěže "Premio Strega" a souhlasí s účastí na XXIX. Benátském Bienále pouze s garancí, že tato proběhne bez udělování cen a hlasování. Pasolini je jedním z nejaktivnějších členů italské Asociace filmových tvůrců, bojuje za možnost samosprávy festivalu. 

4. září je snímek "Teorema" promítán kritice ve velmi rozrušeném ovzduší. Pasolini přerušuje promítání a upozorňuje na fakt, že o prezentaci na Festivalu rozhodl jen a jen producent a prosí kritiky, aby opustili sál. Nestane se tak a režisér se odmítne účastnit tradiční tiskové konference. Zato pozve novináře do zahrady jednoho hotelu, aby s nimi promluvil o situaci kolem Bienále, nikoli o svém novém filmu. 

V roce 1970 koupí Pasolini to, co zbývá z jednoho středověkého hradu blízko Viterba. Restauruje ho a začíná připravovat dílo, které zůstane nedokončené, "Petrolej" (Petrolio). 

V roce 1972 se Pasolini rozhodne spolupracovat s mladými z Lotta Continua (Boj pokračuje) a s některými z nich, mezi nimiž Bonfanti a Fofi, vytvoří dokumet "12. prosinec" (12 dicembre) o masakru na náměstí Piazza Fontana v Miláně.

V roce 1973 začíná jeho spolupráce s "Corriere della sera", kde píše  kritické články o situaci v zemi.

V roce 1975 vydává u Garzantiho sbírku kritických statí "Scritti corsari" a znovu vydává svou poezii v dialektu "Nová mládež" (La nuova gioventù). 

Ráno 2. listopadu 1975 na římském pobřeží u Ostie, v pustém poli na pobřežní cestě, objeví Maria Teresa Lollobrigida mrtvolu muže. A je to Ninetto Davoli, kdo v něm poznává Pier Paola Pasoliniho.

"Když se jeho tělo našlo, ležel Pasolini tváří k zemi, s jednou rukou zakrvácenou a druhou ukrytou pod tělem." 

Pier Paolo Pasolini je pohřbrn v Casarse, ve svém milovaném Friuli. 

"Je absolutně nutné zemřít, protože pokud jsme živi, postrádáme smysl a jazyk našeho bytí (kterému přikládáme takovou důležitost) je nepřeložitelný. Chaos možností, hledání vztahů a významů bez řešení souvislostí. Smrt učiní bleskový střih našeho života. Vybere si nejvýznamnější momenty (už nezměnitelné) a seřadí je, činíc tak z našeho přítomna nekonečno, nejisté a nestabilní, jazykem nepopsatelné, jasnou, stabilní a jistou, velice dobře popsatelnou minulost (v rámci obecné semiontiky). Pouze smrt umožňuje našemu životu vyjádření." 

...a jeden dodatek
LISTOPAD 2005 

Několik dní po Pasoliniho smrti vychází "Božská Nemesis" (La Divina Mimesis), přepis Dantova Inferna, v následujících letech postupně vycházejí další nevydané, ztracené a nedokončené texty. Připomínáme hlavně prózu "Milý můj. Nečisté skutky" (Amado mio. Atti impuri, 1983), "Petrolej" (Petrolio, 1992), z poezie: "Poezie - antologie" (Le poesie, antologia, 1975), "Poezie a znovunalezené listy" (Poesie e pagine ritrovate, 1980),  "Zapomenutá poezie" (Poesie dimenticate, 1980). Z odborné a novinářské tvorby stojí mimo již jmenované za pozornost především: "Kentaurův sen" (Il sogno del centauro, 1983), "Dopisy přátelům 1941-1945" (Lettere agli amici 1941-1945, 1976), "Lettere 1940-1954" (Lettere 1940-1954, 1986), "Volgar'eloquio" (1987), "Dopisy 1955-1975" (Lettere 1955-1975, 1988), "Podloubí smrti"  (Il portico della morte, 1988), "Dialogy" (I dialoghi, 1992), "Antologie pascoliniánské lyriky" (Antologia della lirica pascoliana, 1993), "Život napříč dopisy" (Vita attraverso le lettere, 1994) a "Korzárské rozhovory" (Interviste corsare, 1995). Kompletní Pasoliniho tvorba vyšla v letech 1999-2001 v edici Meridiana ve vydavatelství Mondadori (Tutte le opere di Pasolini). 

V roce 2005, třicet let po barbarské vraždě, se Pino Pelosi dostavil do televizního pořadu "Ombre su Giallo" Francescy Leosini ve společnosti dvou advokátů z civilní části procesu, Guida Calviho a Nina Marazzity, a prohlásil, že původcem vražedného činu nebyl on sám, ale jiné osoby, jejichž totožnost dosud nezná. Doplnil, že je viděl poprvé 2. listopadu 1975. Vyhrožovali mu ublížením členům jeho rodiny v případě, že by promluvil. A on musel souhlasit. 
Po znovuotevření soudního jednání, za přísné advokátské kontroly, soud případ znovu uzavřel s tím, že neshledal žádné důvody ke znovuotevření procesu. V této chvíli (listopad 2005) byl soud vyšší instance římského tribunálu požádán o revizi případu s tím, že se objevily nové důkazy. 

Hana Konvesz
25 ottobre 2009